Benátky komorním statkem

V roce 1597 Jindřich z Donína zemřel a o dva roky později jeho synové prodali Benátky císaři Rudolfovi II. Benátecké panství se tak stalo komorním statkem, tj. majetkem přímo náležejícím panovníkovi. Spolu se sousedními komorními panstvími - Lysou, Přerovem nad Labem a Brandýsem - Benátky vytvořily velký hospodářský celek spravovaný královskými úředníky. Město Benátky bylo nadále komorním městem a na zámku sídlil královský hejtman, který vedl správu celého panství.

Rudolf II. potvrdil v roce 1608 městu všechna práva a výsady, které doposud získalo a navíc vydal benáteckým ještě privilegia týkající se svobodného přijímání a propouštění měšťanů, prodeje gruntů a stěhování se bez vědomí vrchnosti. Benátečtí získali také právo svobodně kšaftovat, tj. odkazovat svůj majetek. V souvislosti s tím se Rudolf také vzdal práva odúmrti, takže napříště každý statek bez dědice připadl nikoliv jemu jako vrchnosti, ale stal se majetkem města. Benátkám bylo také potvrzeno právo pečetit své listiny červeným voskem.

Hospodářská situace města se příliš nezlepšila ani v tomto období, kdy byly Benátky komorním statkem. Když v roce 1600 žádal správce benáteckého panství hejtman Kašpar z Milštejna Českou komoru o příspěvek na plat pro benáteckého faráře a školního rektora, uvedl výslovně, že "oni benátečtí sami pro nemožnost a chudobu svou k tomu postačiti nemohou." Za války s Matyášem v roce 1608 se zase benátečtí sousedé bránili, aby z jejich řad byla doplňována zemská hotovost a opět argumentovali, že "jsouce obec benátecká tak v malém počtu osob a velmi chudá..." Narážky a stesky na malý počet obyvatel se objevují ostatně i ve zprávě o stavu panství, kterou vypracovali v roce 1614 císařští komisaři.

Krátce poté, co se Benátky staly majetkem komory, měly příležitost hostit proslulého dánského hvězdáře Tychona Brahe. Slavný učenec se do Čech dostal na císařovo pozvání. Po krátkém pobytu v Praze, jejíž rušný dvorský život mu znemožňoval soustavnou vědeckou práci, si Brahe za své další působiště zvolil Benátky nad Jizerou a někdy ve druhé polovině srpna roku 1599 se nastěhoval do benáteckého zámku. Spolu s ním se postupně přestěhovala i jeho rodina a také početný doprovod. Brzy potom, co Brahe do Benátek přijel, byly ve druhém patře zámku provedeny četné úpravy a prostory byly přizpůsobeny nejen pro pobyt slavného hvězdáře a jeho rodiny, ale především pro jeho vědeckou práci. V několika místnostech byly nainstalovány astronomické přístroje a byla zřízena i chemická laboratoř. Podle tradice prováděl Brahe svá pozorování v patře v místnosti s vysokým oknem, kde jeho měření dnes připomíná kovovým drátem vyznačený "benátecký" poledník, kterým Brahe určil polohu města na 50°18´39´´severní šířky a 14°51´39´´východní délky. V únoru roku 1600 došlo na benáteckém zámku k setkání Tychona Brahe s matematikem Janem Keplerem.

Klid pro svou práci však Brahe v Benátkách nenašel. Vyrušovaly ho časté návštěvy místních šlechticů a práci mu ztěžovala i neústupnost císařského hejtmana Kašpara z Milštejna, který sledoval především hospodářský zájem města a celého panství a nechtěl rozumět jeho žádostem o další a další finanční prostředky. Neustálé spory o výši poskytovaných financí musel nakonec vyřešit až císař, který zasáhl ve prospěch svého chráněnce a reskriptem z prosince 1599 mu nechal vyplatit pro "vychování jeho a na útraty jeho studií" z brandýských nebo benáteckých důchodů tisíc kop míšeňských. Doba pobytu slavného hvězdáře v Benátkách se už ovšem chýlila ke konci. V červnu roku 1600, tedy ani ne rok po svém příjezdu, Brahe Benátky opustil a vrátil se do Prahy, kde 24. října 1601 zemřel.

Skutečnost, že Benátky připadly do majetku komory, měla zásadní vliv na vývoj náboženské situace ve městě. Obsazování jednotlivých farností komorního majetku bylo ve výhradní kompetenci pražského arcibiskupa, jehož pochopitelným zájmem bylo obsazovat tyto fary osobami katolického vyznání. Kněz pod obojí, který spravoval benáteckou faru v době koupě, se pokusil předejít svému odvolání tím, že se rozhodl konvertovat ke katolictví. Byl-li jeho pokus úspěšný není známo, ale je možné si představit, jak by byl v případě realizace své konverze přijat benáteckými věřícími. Jejich nechuť ke katolickým kněžím, kteří byli v následujících letech dosazováni na benáteckou faru, je nepochybná. V roce 1601 činili potíže při přestěhování nového katolického faráře Matouše Lincera, až byli napomenuti "aby zanechajíce svých daremních vejmluv, pro téhož kněze, kterýž jim pořádně vystaven jest, tím dříve poslali a ním se řídili a spravovali." Benátečtí ale ve svých obstrukcích pokračovali prakticky při každém nově jmenovaném faráři. O jejich vlažném postoji k dosazovaným duchovním svědčí i vyčítavá poznámka pražského arcibiskupa Karla z Lamberka, který si stěžoval v roce 1609, že benátecká fara je prozatím prázdná a benátečtí "aby jiným (tj. farářem) opatřeni byli, žádné o to péče nemají." Faráře pod obojí se Benátky dočkaly až v roce 1618 za situace změněné druhým stavovským odbojem.

Benátky za třicetileté války

Povstání českých stavů v letech 1618 až 1620 se Benátek ani Benátecka přímo nedotklo. Benátečtí měšťané si u pražské konzistoře vyžádali kněze pod obojí, kterým se stal jistý Vavřinec z Hanžburka, do té doby duchovní v Bezně. I jeho život může být charakteristický pro tehdejší dobu, kdy se tak zásadně měnily mocenské, náboženské a právní poměry. Vavřinec zprvu pochopitelně podporoval stranu pod obojí, ale po bělohorské porážce stavů se bez skrupulí přidal k vítězům a přestoupil ke katolické církvi. Získal místo faráře v Praze, ale ač byl nyní katolickým duchovním, sloužil mše i pod obojí. Poté krátce působil ve Velvarech, kde vybral od města i měšťanů církevní dávky, prodal úrodu z farních polí a peníze si ponechal. V Praze získal místo na další faře, kde rozvinul výnosný obchod. Za příslušnou sumu zde vystavoval měšťanům a drobným šlechticům osvědčení o vykonané zpovědi a účasti na katolických bohoslužbách, kterými, aby zachránili buď majetek nebo postavení, prokazovali příslušným úřadům své katolické vyznání. Po několika letech byla jeho činnost prozrazena a Vavřinec z Hanžburka byl zbaven kněžského svěcení a v roce 1631 sťat.

Také benátečtí se v nových poměrech záhy zorientovali a konvertovali ke katolickému vyznání. K tomu napomohlo i to, že v Benátkách byl ustanoven katolický farář již krátce po bělohorské bitvě. V roce 1629, když byla zdejší fara dočasně neobsazena, "purkmistr, rada i všeckna obec města Nových Benátek nad Jizerou" poníženě psali pražskému arcibiskupovi Arnoštu Harrachovi, neboť "jsme již všichni k religii a náboženství svatospasitedlnému katolickému přistoupili" a žádali o nového faráře "abychom v poznání té svaté a samospasitedlné víře katolické víceji a víceji jak mladí tak i staří se rozmahati mohli". V té době už zřejmě probíhala jednání o znovuuvedení cyriaků do Čech. Cyriaci měli pochopitelný zájem vrátit se do Čech - vždyť majetek řádu, který zde museli před dvěma stoletími opustit, byl značný. A protože v Čechách byl takřka katastrofální nedostatek katolického kléru a velká část far musela být obsazována členy mnišských řádů, také cyriaci - rodem vesměs Poláci - se opět vrátili do míst, kde kdysi působili. Arcibiskup Harrach tak mohl vyhovět prosbě Benáteckých a od roku 1629 byli zdejšími duchovními opět členové řádu cyriaků. Nedostatek kněží však přetrvával i nadále. Například v roce 1636 spravoval farář Kazimír Ratkowski mimo své novobenátecké farnosti s filiálními kostely ve Starých Benátkách a Zdětíně také fary v Předměřicích a v Mladé. Rekatolizace proběhla v Nových Benátkách rychle a bez problémů - strach o existenci byl silnější nežli víra. Spokojenost byla i na straně královské komory, a tak císař Ferdinand II. potvrdil městu jeho stávající privilegia a navíc povolil pořádání dalšího výročního trhu.

Ve vesnicích postupovala rekatolizace znatelně pomaleji. V roce 1629 napočítala příslušná komise ve vsích panství Benátky ještě 177 nekatolických poddaných, z toho ve Starých Benátkách jich bylo 36, na Podolci 11, v Obodři 3 a v Kbelu 15. Proto královská komora nařídila hejtmanu Fridrichovi de Matta, správci panství Benátky a Lysá, aby ještě zvýšil nátlak na ty poddané, kteří se bránili přestoupit ke katolickému vyznání, ovšem s podmínkou, "aby nebylo potřebí lid vojenský, pokudž by toho zapotřebí bylo a se na tož panství dostali, dlouho na záhubu téhož panství zdržovati". Hejtman Matta v odpovědi komoře vysvětloval, že k nekatolíkům patří především nemajetní podruzi pracující v hospodářských dvorech panství a že pokud by kvůli násilné rekatolizaci z panství odešli, neboť je zde nedrží žádný majetek, ztratilo by panství významnou část pracovních sil, a tudíž i královská komora by utrpěla škodu. Další dochovaná korespondence mezi pražskými úředníky a hejtmanem Mattou dokládá, že hospodářský zájem nakonec převážil nad ideologií a poddaní měli být, podle instrukcí komory, na panství udrženi i za cenu částečného polevení v nátlaku na jejich konverzi ke katolické víře.

Požár, který v říjnu roku 1630 zničil devíti benáteckým sousedům jejich stodoly i s veškerou úrodou, byl předzvěstí utrpení, která obyvatele Benátecka v následujících letech čekala.

V říjnu roku 1631 vpadlo do Čech saské vojsko a v prosinci Sasové obsadili i Pojizeří. Jak píší panští úředníci z Benátek nadřízeným "dvakráte v městě vyšpulírováni a vyplundrováni jsouc, celou zimu lid JMC (tj. Jeho milost císař, v té době obvyklá zkratka) z regimentu Butlerovského chovali, potom celé letho až do zimy durchcuky (tj. průchody vojska) každotého dně po praporci, kornetách dvou, třech i pěti ba i po celých regimentích Butlerovský čtyrykrát semotam, potom v měsíci Novembri armáda Illova, druhá generála Gallasa tu skrze město Benátka a přes most maširujíc ne malé, ale veliké fedruňky a pomoci (tj. zásobování potravinami a pící, poskytování potahů atd.) každý míti chtíc, přes noci a celé dni zůstávajíc....." V Benátkách byly víceméně nepřetržitě ubytovány vojenské jednotky a povinnost živit "ukvartýrované" vojáky a poskytnout jim vše, čeho žádali, byla na zdejším obyvatelstvu. Tato povinnost postupně ožebračovala jak prosté obyvatele, tak i ty zámožnější, kteří se museli postarat o pohodlí důstojníků. Armády se střídaly, v létě roku 1634 bylo Benátecko obsazeno Švédy a Sasy, kteří hrozili vypálením města i zámku, nebude-li jim vyplaceno značné výpalné. Po jejich vytlačení opět přišli do Benátek císařští, ale v chování vojáků vůči obyvatelstvu nebylo prakticky žádných rozdílů, ačkoliv se císařské jednotky pohybovaly po "vlastním" území, navíc na majetku samého panovníka. Další vpád Švédů přišel v roce 1639 a až do jara následujícího roku probíhaly v severovýchodních Čechách poziční boje. Pro usnadnění pohybu vojsk byl v té době postaven v Dražicích most přes Jizeru. Švédové se opět vrátili do Čech počátkem zimy roku 1642 a okupovali zdejší kraj po celý následující rok. V té době v Benátkách zůstalo pouhých dvanáct plnoprávných měšťanů a primas. Ostatní buď uprchli nebo zemřeli, ať násilně či na nemoci vyvolané podvýživou a mizivou hygienou. Poníženou žádost benáteckých měšťanů o prominutí povinnosti platit kontribuce a další dávky podpořil i hejtman panství Jan Libovický z Libovice. Ten ve svém dobrozdání o stavu panství píše, že "v tom městě Nových Benátkách sousedé i celé panství JMC benátské a lysské k veliké ruině a zkáze od lidu válečného JMC i nepřátelského švédského a mimo to skrze velice nemírné a nesnesitedlné contribucí přivedeni jsou a toho již po mnohá létha stále pociťují". Stav na celém panství byl skutečně katastrofální. Část domů v Benátkách byla rozbořena - opuštěné domy sloužily vojákům jako zdroj palivového dříví - počet obyvatelstva radikálně poklesl a i vsi benáteckého panství byly značně vylidněny. Panské i soukromé hospodářství bylo rozvráceno. Vojáci - bylo jedno komu sloužili - pokáceli část zdejších vinic, ničili ještě nesklizenou úrodu na polích, brali i to málo, co se podařilo sklidit a ještě vymáhali výpalné. Ve snaze zachránit, co se dá, byla v případě nebezpečí odháněna z panských dvorů celá stáda dobytka. Ovšem i tak mnoho zvířat během dlouhých přesunů pošlo nebo bylo ukradeno. Například panské ovčí stádo bylo roku 1639 hnáno nejprve na Pardubicko a když ani tam nebylo bezpečno, museli je ovčáci hnát až na třeboňské panství. V roce 1646 zase hnali ovce ve sněhu na komorní krušovické panství.

Jak uvádí hejtman Libovický ve zprávě královské komoře o situaci na panstvích Benátky a Lysá mezi roky 1639 až 1645, "v těch letech přes týž oboje panství JMC dvakráte nepřítel s celou armádou a JMC celé armády pětkráte přemarširovaly a pokaždý na nich nachtleger (tj. přenocování) učinily, též v těch letech 81 regimentů jízdních a pěších semotamo přetáhlo a zřídka nachtlegerem minuly, tolikéž desetkrát utíkání před nepřítelem se všema potahy a dobytky nastalo, a to pokaždý, když se nejpilněji v poli dělat mělo." On sám "pro zastávání panství a poddaných JMC od soldatů dvakráte zabit bejti měl, třikráte od nich s mnohými pohrůžkami a tractirováním zlýma slovy arrestirován byl a dvakráte sám druhý s pacholkem s koní shozen a z šatu svlečen." Poslední roky třicetileté války na Benátecku měly podobu střídavých nájezdů hord švédských a císařských vojáků. K tomu se přidaly ještě přírodní pohromy, jako bylo například v roce 1645 krupobití, které zničilo část úrody.

Stav po třicetileté válce dokladuje i tzv. Berní rula, soupis vší zdanitelné půdy a majetku sestavený v roce 1654. Pro berní účely byly sestaveny podrobné přehledy o jednotlivých panstvích, ve kterých bylo obyvatelstvo byrokraticky, podle velikosti obhospodařované půdy a majetku, rozděleno do třech základních skupin. Rula uvádí, že tehdy žilo v Nových Benátkách 21 sousedů, 8 chalupníků a 6 zahradníků se svými rodinami a 17 stavení bylo pustých. Stejný počet opuštěných domů byl i ve Starých Benátkách. Celkem obnášelo benátecké panství 1 město, 19 vsí, měšťanů a sedláků 72, chalupníků 43 a zahradníků 6. Ves Mladá byla "celá pustá, lesem zarostlá" a "ves Pahaurek celá pustá". I v ostatních vsích je uváděn velký počet "stavení rozbořených a pustých".

Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31  
všechny akce
Dlouhodobá předpověď počasí
Panorama foto
Psi utulek
Mapový portál
Ztráty a nálezy
Benátecký čtyřlístek
Benátecký čtyřlístek


Spolupracujeme
s partnerským
a informačním střediskem

Zlatý pruh Polabí


Jsme členy
Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska (SHS ČMS)