Benátky v letech 1848-1918

Neradostná léta po porážce revolučního hnutí let 1848/49 přinesla přes svůj převážně záporný charakter a dopad Benátkám jednu ve svých důsledcích pozitivní událost. V roce 1850 se v rámci nového správního uspořádání staly Nové Benátky okresním městem a tím pádem i sídlem okresního úřadu, okresního soudu a kontribučenské správy. V ospalém poddanském městečku způsobila tato změna přece jen určitý společenský ruch, související s příchodem několika úředníků i s vlastním fungováním úřadů, třebaže z hlediska národního se nejednalo o změnu jednoznačně kladnou. Jen málokterý z koncipientů, písařů, berních oficiálů a dalších úředníků na různých stupních žebříčku byrokratického aparátu si dovolil v ovzduší prošpikovaném policejními špicly a naplněném hrozbou okamžitého konce nadějné kariéry projevit vlastenecké smýšlení, třebaže většina z nich pocházela z českých rodin a uvnitř bezpochyby česky smýšlela.

První vlaštovkou, ohlašující nové poměry, se stalo tzv. kasino, založené v roce 1856. V podstatě šlo o jakýsi společenský klub, který získal zázemí v hostinci "U zlatého anděla" a kde se pěstovaly převážně karetní hry. Programová náplň kasina se později rozšířila o zábavné večírky s hudbou, tancem a zpěvem, které ovšem postrádaly jakýkoliv národní či vlastenecký charakter.

V nelehkých poměrech 50. let nadále pracoval divadelní spolek, i když ve srovnání s aktivitou doby předbřeznové spíše přežíval v podobě několika málo představení ročně. Navíc převažovaly "lidové" frašky s obhroublým humorem a podbízivá sentimentální dramata. Kvalitnější podívanou poskytovaly benátecké veřejnosti hostující soubory, z nichž za zmínku stojí zejména společnost Josefa Prokopa, která v Nových Benátkách vystupovala na prahu svobodnější doby v roce 1860.

Právě uvolněná společenská atmosféra šedesátých let přinesla také do Benátek zvýšenou občanskou aktivitu. Již v roce 1859 vznikl čtenářský spolek, jehož zprvu pouze třicetičlenné, brzy však mnohem početnější osazenstvo se věnovalo zejména odběru a četbě časopisů. O tři roky později byl založen pěvecký sbor "Bohuslav", který ve své činnosti zastával již mnohem vyhraněnější vlasteneckou linii. Skutečně výrazným činem se však stalo teprve založení Občanské besedy v roce 1869, které inicioval úředník okresního soudu a bezesporu nejvýznamnější benátecký kulturní pracovník tohoto období Václav Jaromír Picek. Kromě společenských her, přednášek a četby knih a časopisů se činnost besedy soustředila na pěstování hudby a zpěvu. Pro tento účel byla zakoupena sada nástrojů a dokonce sestaven vlastní amatérský orchestr. Vhodné sídlo pro aktivity spolku bylo nalezeno v hotelu "U koruny", kde byla rovněž umístěna knihovna a spolková místnost. Nadějný vývoj společenského dění nebyl na rozdíl od severnějších oblastí narušen ani událostmi kolem prusko-rakouské války v roce 1866. Nicméně také v Benátkách byly zaznamenány případy onemocnění cholerou, která se stala průvodním jevem krvavého válečného konfliktu.

Větší společenská angažovanost občanů byla podepřena také ekonomickým rozvojem regionu, třebaže na tomto poli hrála prakticky až do konce 19. století rozhodující roli místní vrchnost. Od druhé poloviny 60. let byl majitelem benáteckého panství relativně moderně uvažující (alespoň pokud jde o ekonomiku) Leopold Bohumil Thun-Hohenstein. Jeho zásluhou byl v roce 1868 uveden do provozu rekonstruovaný panský pivovar ve Starých Benátkách a nedaleko od něj, na místě starého mlýna na Křemeně, postaven o rok později cukrovar, který v roce 1878 spojila železniční vlečka s chrásteckým dvorem. V původní verzi tehdy nově budované kralupsko-turnovské dráhy se dokonce počítalo s odbočkou z Chotětova do Starých Benátek. V rozhodujícím okamžiku však Thun-Hohensteinovy soukromé zájmy převládly nad obecnými, když odmítl upsat akcie ve prospěch železnice a nepřistoupil ani na prodej pozemků, přes které měla být dráha vedena. Navíc zřejmě pod vlivem tlaku místních i okolních formanů vystoupili v konečné fázi proti stavbě železnice i představitelé města. A tak jediným skutečným přínosem pro vylepšení dopravního spojení Benátek s okolím se staly oba mosty přes Jizeru: Langrův silniční obloukový most z roku 1872 a železniční most jako součást vlečky do cukrovaru z roku 1878.

Jelikož rozvíjející se průmysl, vzkvétající řemesla i expandující zemědělství potřebovaly finanční základnu, je pochopitelné, že v šedesátých a sedmdesátých letech vznikla řada peněžních ústavů. V Nových Benátkách byla jako první již v roce 1862 ustavena Občanská záložna. U jejího zrodu stáli místní živnostníci, především krejčí František Šubrt, zámečník Václav Papoušek, obchodník František Eger a kupec Antonín Svačina, který byl zároveň zvolen prvním předsedou správní rady. Provizorní sídlo pro záložnu bylo nalezeno krátce v domě F. Egera a poté řadu let na děkanství. Kromě peněžních transakcí neopomíjela záložna ani dobročinné aktivity ve prospěch obce a nemajetných studentů a také ve formě finanční pomoci městské knihovně.

Dokladem rozvoje města se stalo v roce 1867 také postavení nové školní budovy poblíž děkanství. Tímto způsobem bylo vyřešeno dosavadní mnohaleté provizorium, které vzniklo poté, co starší objekt z 18. století v roce 1832 vyhořel. V duchu nově zavedeného systému byla nová škola vysvěcena již jako obecná dne 14. září 1869.

Osmdesátá a devadesátá léta se z hlediska české společnosti nesla především v duchu rozpadu doposud poměrně jednotného politického tábora a v rámci boje za česká jazyková a kulturní práva proti radikálním požadavkům německé menšiny zejména v pohraničních oblastech. Na malém a téměř výhradně českém městě, jakým tehdy byly Nové Benátky, stejně jako v jejich blízkém okolí, se tyto tendence a zápasy projevovaly nevýrazně a zprostředkovaně. Pokud bychom tedy měli charakterizovat zdejší dění v oněch letech, mohli bychom hovořit o ne bezproblémovém, přesto však nadějném pokračování pozitivního vývoje šedesátých a sedmdesátých let. Nadále se rozvíjela spolková činnost, a to nejen v již existujících, ale také v nově konstituovaných sdruženích. V roce 1877 byl založen spolek dobrovolných hasičů, jehož hlavním úkolem sice byl a je boj s ohněm a protipožární prevence, nicméně od počátku silně zasahoval i do oblasti veřejného a kulturního života.

O sedm let později se Nové Benátky připojily k celonárodnímu hnutí a založily si vlastní odbor Sokola. Cvičení probíhala v hostinci "U Šnajdrů" a vedl je první místní náčelník Václav Vencl. V roce 1885 se v Nových Benátkách konal župní slet, v jehož rámci se uskutečnilo veřejné cvičení u starobenáteckého mlýna a zároveň proběhly věnečky v obou částech Benátek. "U Šnajdrů" vyhrávala Sokolům k zábavě i tanci kolínská kapela Františka Kmocha.

Po hubenějších letech se k dřívější bohaté činnosti vrátil také divadelní spolek. Repertoár osmdesátých a devadesátých let sestával především z dramat domácí provenience, reprezentované jmény Klicpera, Tyl, Šamberk, Štolba, Stroupežnický. V Šamberkově "Potrhlém ševci" vystoupili jako hosté protagonisté pražského Národního divadla Jindřich Mošna a Josef Frankovský.

Bezpochyby menší význam z celonárodního, avšak téměř rovnocenný z lokálního hlediska měly i další spolky, které se v osmdesátých letech v Nových Benátkách objevily, ať už máme na mysli spolek vojenských vysloužilců "Arcivévoda Albrecht", řemeslnickou jednotu, spolek Červeného kříže či živnostenský spolek. Některé z nich byly svým původem i zaměřením úzce spojeny s oblastí školství a osvěty. V roce 1880 byl založen "Spolek na podporování chudé mládeže obecných škol novobenáteckých", který navázal na veřejné sbírky, pořádané v předchozích letech městskou radou i místními učiteli. Konkrétními výsledky jejich charitativní činnosti byly např. každoroční vánoční besídky či nákup učebnic a školních pomůcek, pořízených z výtěžků koncertů a plesů. Na těchto akcích účinkoval poměrně široký okruh pěvců a hudebníků z místních měšťanských kruhů, z nichž někteří ve svých produkcích (pochopitelně nejen dobročinně zaměřených) dosáhli velice solidní úrovně.

V roce 1882 vznikl rovněž místní odbor Ústřední matice školské, tedy instituce, podporující školství především formou vydávání učebnic a příruček, výrobou školních pomůcek, ale také dalším vzděláváním pedagogů. Kromě skromných dotací ze strany státních i obecních úřadů byla matice odkázána na příspěvky spolků i jednotlivců. V Nových Benátkách znamenal v tomto směru nemalou pomoc např. výtěžek z národní slavnosti v roce 1885, které se účastnily všechny místní spolky a kterou "sponzorsky" podpořil starobenátecký pivovar a také mladoboleslavský tiskař Václav Pavel Nešněra.

Obě uvedené instituce se v roce 1885 mezi jinými zasloužily o zřízení dětského útulku v domě čp. 24, který již o rok později byl přeměněn na řádnou mateřskou školu, a zejména o výstavbu dvou nových školních budov. V roce 1887 byla zprovozněna nová obecná škola ve Starých Benátkách, zprvu trojtřídní, brzy však doplněná na pět tříd, v roce 1889 pak měšťanská škola u zámku v Nových Benátkách, kterou od roku 1892 jako řídící učitel vedl vzorným způsobem Josef Kalista.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se ve společenském a kulturním životě města objevily dva nové jevy. Potěšitelné bylo, že občanské aktivity se rozšířily i do Starých Benátek, kde už koncem osmdesátých let působili divadelní ochotníci a kde v roce 1888 vznikla také Občanská beseda se sídlem v domě čp. 68 a obdobnou programovou náplní. Tento vývoj souvisel bezpochyby s rostoucím počtem obyvatel Starých Benátek, způsobeným rozkvětem místního průmyslu. Mezi léty 1880 a 1910 se zvýšil z 1087 na 1325, zatímco v Nových Benátkách pouze z 2370 na 2480 a v okolních obcích (Obodř, Kbel, Dražice) dokonce stagnoval.

Zároveň docházelo k rozšíření společenských aktivit do nově vznikajících dělnických vrstev a tím i k jejich větší politizaci. Spolek "Osvěta" založený v roce 1892 ještě neměl vyhraněně dělnickou členskou základnu a ve svém programu se soustředil především na činnost kulturně-osvětového charakteru, v níž dominovala divadelní představení, přesněji řečeno krátké aranžované scény. Mezi členy "Osvěty" se objevila i řada živnostníků, na rozdíl od konkurenčního sdružení "Důvěra", jehož jádro při vzniku v roce 1897 tvořili dělníci továrny Karborundum. I tento spolek však alespoň v prvních letech své existence zůstal nepolitickým a lze říci, že jeho programová náplň byla obdobná jako u "Osvěty": taneční zábavy, večírky a především divadlo. Dramatický odbor existoval již od roku 1899, první představení se však konalo až v roce 1902. Hrálo se nejprve na vypůjčené scéně, později na vlastním jevišti v hostinci "Na Křemeně"a posléze v sále "U Janoušků". Do třetice si stejné úkoly předsevzala "Národní vzdělávací beseda dělnická Havlíček pro Nové Benátky a okolí", která od svého založení v roce 1899 našla útočiště v hostinci "Na Barborce".

Zároveň se ovšem konstituovaly první místní organizace politických stran. Je příznačné, že jako první vznikla v roce 1892 buňka sociálně demokratické strany v převážně dělnických a proto na dlouhá léta levicových Starých Benátkách. Vzápětí ji následovala místní odnož Všeodborového spolku, který sice oficiálně deklaroval, že zastupuje veškeré dělnictvo bez ohledu na jeho politickou příslušnost, ve skutečnosti však byl a zůstal ve vleku sociální demokracie.

Převážně živnostnické a tedy konzervativnější Nové Benátky naopak jako první vytvořily v roce 1899 organizaci strany národně-sociální, která se zejména v prvních desetiletích své existence vyznačovala silně nacionálním zaměřením. Teprve o tři roky později ji následovali sociální demokraté, kteří brzy nato sestavili se stranickou organizací ve Starých Benátkách společný "zábavní výbor" k pořádání tanečních zábav, večírků a od roku 1907 i divadelních představení v hostinci "Na Křemeně".

V roce 1900 vznikly organizace politických stran i v sousedním Kbelu. V tisku se objevila zpráva o ustavujících schůzích místních buněk sociálních demokratů a - nepříliš překvapivě, vzhledem k rolnickému charakteru obce - agrárníků.

Souběžně se nadále rozvíjela nepolitická spolková činnost, zejména na poli kultury, ale také již tělovýchovy a sportu. Pouze krátké trvání měl v roce 1894 "Komitét pro uspořádání národopisné výstavky v Nových Benátkách". Jeho název ostatně prozrazuje účel, pro který byl vytvořen, a zaměření jeho činnosti. Zmíněná výstavka se jako jedna ze série přípravných akcí pro Národopisnou výstavu v Praze uskutečnila v prostorách měšťanské školy ve dnech 29. a 30. prosince 1894.

V roce 1898 byly ve Starých Benátkách založeny téměř současně dva hasičské sbory, a to obecní a také závodní v cukrovaru. Jejich spolupráce probíhala téměř vzorově nejen při požárech, ale také např. při zřízení a udržování společné knihovny. Po bok Sokola se v roce 1896 postavil v Nových Benátkách čerstvě založený Klub velocipedistů. Cyklističtí nadšenci tužili své svaly hlavně formou výletů po blízkém i vzdálenějším okolí, přičemž oblíbeným cílem byl především Český ráj.

Převážně osvětový charakter měl program "Spolku pro šíření lidového vzdělání v okrese novobenáteckém", jehož založení inicioval v roce 1903 majitel mlýna Kačov, zejména v rolnickém hnutí silně angažovaný Jan Koštíř. Pro své členy i širokou veřejnost spolek za nedlouhou dobu svého trvání připravil několik "přednášek se světelnými obrazy".

Neuspokojivé podmínky, ve kterých novobenátecký Sokol realizoval svá cvičení i další akce, se konečně zdály být vyřešeny postavením vlastní budovy v roce 1907, při jejímž otevření se konala slavnostní akademie, spojená s lidovou slavností v zámeckém parku. Samostatné aktivity ovšem Sokolové poněkud nepochopitelně omezili o tři roky později, když sál v sokolovně dlouhodobě pronajali pražskému "kinematografu" Josefa Koubka. Vedení Sokola sklidilo za tento čin tvrdou kritiku, neboť krátce předtím odmítlo nabídku divadelní společnosti Karla Moora na odehrání několika představení. Společnost pak na řadu týdnů nouzově zakotvila ve Volfově lázeňské restauraci.

Společné úsilí obce a zainteresovaných spolků vedlo v roce 1906 ke svolení nadřízených orgánů zřídit v Nových Benátkách dívčí měšťanskou školu. Navštěvovaly ji pochopitelně i dívky z okolních obcí a útočiště jí zprvu poskytla ve své budově Občanská záložna. Již v roce 1908 však škola získala vlastní objekt v podobě přístavby ke chlapecké měšťance u zámku.

V lokálním měřítku téměř bouřlivý rozvoj prodělala v Benátkách a jejich okolí na přelomu století průmyslová výroba. Pivovar a cukrovar ve Starých Benátkách prožívaly své vrcholné období a těžily z rostoucí produkce cukrové řepy a chmele v blízkém i vzdálenějším okolí.

V Obodři a na okraji Nových Benátek (u silnice ke Zdětínu) vznikly čtyři nevelké, avšak ve svém souhrnu významné cihelny. V roce 1896 byla ve Kbelu založena "1. česká rolnická mlékárna" Josefa Wagnera, která zásobovala široké okolí. Před první světovou válkou pak zahájila výrobu ještě továrna na sodovou vodu Josefa Šimka ve Starých Benátkách a tiskárna bratří Ziegnerů v Nových Benátkách (1912).

Nejvýznamnějším jevem v oblasti průmyslové výroby v regionu se však na přelomu století bezesporu stalo zprovoznění dvou lokálních výrobních fenoménů, které pak rozhodujícím způsobem ovlivňovaly a vlastně dodnes ovlivňují, v pozitivním i negativním smyslu, život obyvatel Benátek a jejich okolí. V roce 1891 shlédl syn majitele pražské elektrotechnické dílny Vilém Kaufmann na světové výstavě v Chicagu patent amerického vynálezce Achesona na výrobu nesmírně kvalitního brusného materiálu, vlastně sloučeniny křemíku a uhlíku, a byl jím doslova nadšen. O rok později získalo Kaufmannem založené konsorcium uvedený patent do svého vlastnictví a hledalo vhodné místo pro rozvinutí výroby. Právě Staré Benátky s dostatkem písku v korytě Jizery a bohatou nabídkou vodní energie se jevily v tomto ohledu jako optimální lokalita, obzvláště, když správa panství, jehož majitelem od osmdesátých let byla vídeňská Zemská banka, vyšla podnikatelům vstříc a poskytla jim dostatečné prostory k zahájení výroby. V roce 1892 začal skutečně v areálu bývalého mlýna vývoj a brzy nato i skutečná produkce materiálu s obchodním názvem karborundum, přičemž téměř zároveň byla vybudována a uvedena do provozu vodní elektrárna. Firma, která od roku 1894 působila jako obchodní společnost, zprvu trpěla odbytovými potížemi, zčásti vinou nepříliš kvalitní produkce. Situace se zlepšila po příchodu Achesonova asistenta Wilsona, který dohlížel na postup a technologii výroby. Rozsáhlá zakázka pro budapešťskou firmu Gauss znamenala počátek rychlého rozvoje podniku, který byl navíc stvrzen úspěchem na světové výstavě ve Vídni v roce 1896. Nastupující konjunktura byla posílena zavedením výroby umělého korundu, získávaného od roku 1898 z bauxitové rudy a dodávaného do obchodní sítě pod názvem elektrit.

Neméně významný podnikatelský subjekt vznikal téměř současně v sousedních Dražicích. Především zdětínský rolník a přední samosprávný činitel na Benátecku Václav Čančík a významný představitel rychle rostoucí agrární strany, majitel statku v Hřivně Karel Prášek byli iniciátory založení družstva "Obilní skladiště, umělecký válcový mlýn a pekárna v Dražicích n. J., zapsaná společnost s.r.o.", které se ustavilo ihned po zakoupení technicky kvalitně vybaveného a nedávno od základů rekonstruovaného mlýna od původní majitelky Marie Kyselové. Složitý, ale obsažný název prozrazuje počáteční zaměření družstva, které navíc brzy získalo do pronájmu také obilní skladiště v budově Okresní hospodářské záložny v Mladé Boleslavi. Přičiněním Karla Nováka, profesora pražské techniky a člena představenstva družstva, byla v roce 1910 postavena na svou dobu progresivní vodní elektrárna a dle požadavku okolních obcí následně natažena rozvodná síť. Hned v prvním roce provozu bylo na dražickou hydrocentrálu napojeno 18 obcí s 522 odběrateli, jejich počet se ovšem rychle zvyšoval. Výroba a rozvod elektrické energie se tak již natrvalo staly vedle zpracování zemědělské produkce hlavním výrobním programem podniku.

O podobný podnikatelský čin, ovšem s menším a hlavně dosti krátkodobým úspěchem, se v Nových Benátkách pokusil úředník spořitelny Ludvík Hrdina, když v roce 1912 zahájil výrobu ve firmě "Silvia, výroba trhovek a školních kabelek". Jeho společníci Karel Šlégl a Karel Němec, kteří spolu s ním stáli u zrodu firmy v pronajatém objektu na Podolci, po dvou letech sporů odešli, a tak výrobu papírových motouzů v novém areálu u hřbitova již L. Hrdina organizoval sám. Do válečných let vstupoval s 300 dělníky a nemalými nadějemi.

Společenský život i podnikatelská sféra byly se střídavými úspěchy podporovány rozmáhajícími se peněžními ústavy. K těm stávajícím a již jmenovaným přibyla v roce 1902 městská spořitelna, jejíž ustavení podnítil dr. Katz a kde působil po mnoho let jako správce a účetní již zmíněný Ludvík Hrdina. Spořitelna, která sídlila v budově radnice, od počátku poskytovala služby v podobě tzv. spořitelních známek i dodnes používaných spořitelních knížek a stala se oblíbeným peněžním ústavem drobných střadatelů. Zároveň významně podporovala veřejně prospěšné akce a iniciativy, především ty, které organizovalo město, včetně stavby činžovních domů.

Ekonomický rozvoj regionu vyžadoval lepší dopravní spojení Benátek s okolím i s nedalekou Prahou. Úsilí v tomto směru bylo vynaloženo nemalé, ne vždy ovšem s úspěchem. V roce 1902 byl založen výbor pro zřízení železniční tratě Staré Benátky-Lysá nad Labem, kde kromě již zmíněných pánů Koštíře a Práška stál v čele také tehdejší starosta Nových Benátek Valtr. Snaha členů výboru však vyzněla naprázdno. Možnost železničního spojení s Prahou byla opět zvažována v době příprav na zřízení vojenského tábora a újezdu Mladá-Milovice. Tehdy dokonce padl na stůl i návrh na postavení elektrifikované tratě. Pražská firma "František Křižík" skutečně obdržela koncesi a povolení provádět předběžné technické práce ke zřízení elektrifikované dráhy Praha - Brandýs nad Labem - Staré Benátky - Mladá. Naděje obcí, podnikatelů i dalších občanů, jejichž případné naplnění mohlo alespoň zčásti vyvážit škody, které jim hrozily, však byly zklamány. Vojenský erár na jejich požadavky nepřistoupil, naopak tvrdě trval na laciném odprodeji pozemků, a tak již v roce 1904 se Staré Benátky a Kbel musely vzdát části svého pozemkového majetku a sledovat, jak na něm a na sousedním území zrušené vesnice Mladá vzniká rozsáhlý výcvikový prostor. Slabou útěchou a zdaleka ne rovnocennou náhražkou se stalo zavedení poštovních a brzy nato i osobních autobusových linek do Lysé nad Labem (1909) a do Chotětova (1910), provozovaných soukromými dopravci.

V této souvislosti je nutno zmínit se o skutečnosti, že od roku 1905 byl majitelem benáteckého panství a tedy i partnerem ve všech souvisejících jednáních hrabě Rudolf Ferdinand Kinský. Zboží tehdy kromě zámku v Nových Benátkách, dvorů v Chrástu, Starých Benátkách a Dražicích tvořily také pivovar, cukrovar a zemědělský lihovar, vše na starobenátecké straně Jizery.

Vyhlášení války ze strany Rakousko-Uherska vůči Srbsku a tím vznik jednoho z nejničivějších konfliktů v dějinách lidstva, 1. světové války, se v Benátkách projevil ihned po mobilizaci odchodem dělostřelecké posádky, která zde po několik měsíců sídlila. Výzvy k dobrovolnému přihlášení se na frontu ovšem neuposlechl nikdo z místních občanů, a tak došlo na úřední odvod několika bojeschopných mužů. První z nich, Josef Sadil a Karel Souček, oba z Podolce, byli raněni už po několika dnech bojů na východní frontě. Brzy došlo i k obětem na životech, přičemž celková bilance padlých do konce války byla neradostná.

Již v průběhu roku 1914 byly v budově lázní a v okresní stravovně (čp. 103) ubytovány rodiny rolníků z Haliče, které uprchly před hrůzami těžkých bojů na svém rodném území. Jejich děti se účastnily vyučování nejprve ve staré a od listopadu pak i v nové měšťanské škole. Krátký pobyt polských emigrantů skončil v únoru 1915, kdy byli hromadně přesunuti do Chocně. Nedlouho poté se v Benátkách objevili první ruští zajatci z tábora v sousedních Milovicích, kteří byli nasazeni na nucenou práci do některých rolnických hospodářství. Místní obyvatelé včetně "zaměstnavatelů" se k nim chovali většinou přátelsky a snažili se je v rámci neustále se zhoršujících poměrů podporovat jídlem i oblečením.

Z hlediska životní úrovně obyvatelstva se ukázala jako do určité míry pozitivní skutečnost, že výroba v místních továrnách zůstala z velké části nenarušena. V Karborundu došlo dokonce k jejímu zvýšení díky zavedení produkce brusné hmoty pro výrobu šrapnelů, což ovšem na druhé straně znamenalo dosazení přísné vojenské správy a tedy utužení poměrů v podniku. Navíc byl v areálu továrny zřízen vojenský lazaret pro lehce raněné a nemocné. Hrdinova "Silvia" se od krachu zachránila výrobou motouzů a tkalcovského zboží a její majitel dokonce uskutečnil záslužnou humanitární akci, když zaměstnal několik desítek žen mobilizovaných zaměstnanců firmy. Slušně prosperovaly i potravinářské podniky, ovšem z jejich produkce místní obyvatelstvo mnoho nemělo, neboť větší část byla určena pro vojsko. S postupujícími válečnými lety zásobování civilního obyvatelstva v zázemí naopak vázlo den ode dne více a více a na jaře 1917 se situace vyhrotila natolik, že ve Starých Benátkách došlo k protestní stávce proti hladu a stále mohutněji bující lichvě. Tehdy se ukázalo, že existence vojenské správy má i své kladné stránky, neboť mohla a dokázala akutní problémy bez odkladu, i když jen na čas vyřešit.

Náladu občanů nepozvedla ani rekvizice zvonů v říjnu 1916, které unikl pouze zvon z roku 1701 v děkanském kostele. Naštěstí se téměř všechny, až na jeden - z věže zámeckého kostela, po válce vrátily na svá místa.

Zatímco v prvních válečných letech se čeští politikové, komunální nevyjímaje, doslova předháněli v projevech loajality vůči císaři a vládě (pochopitelně s výjimkou Masaryka, Beneše a několika dalších, kteří v emigraci, popř. konspirativně na horké domácí půdě připravovali vznik samostatného československého státu), v souvislosti s vývojem na evropských frontách se v průběhu roku 1918 většina z nich vyjadřovala čím dál otevřeněji ve prospěch odtržení od habsburské monarchie. Mezi občany probleskovaly zprávy o vytvoření oddílů československých legií z řad většinou dobrovolných zajatců v Rusku a ve Francii a jejich úspěšných bojových vystoupeních na straně vojsk Dohody. Zapojilo se do nich ostatně i mnoho vojáků pocházejících z Benátecka: z 55 legionářů ze Starých a Nových Benátek bylo 51 ruských a 4 francouzští, ze 17 kbelských legionářů bojoval ve Francii pouze jeden. Do legií vstoupilo také 9 mužů z Obodře (z toho 7 do ruských a dva do francouzských legií) a jeden z Dražic (účastnil se bojů v Rusku).

Na podzim 1918 pak docházelo na českém území k celé řadě protivládních veřejných vystoupení, která vyvrcholila 28. října poté, co se rozšířila zpráva o kapitulaci rakousko-uherské armády. Stejně jako v Praze a v dalších městech se také v Benátkách v tento den konala ve večerních hodinách rozsáhlá manifestace, a to nejprve na náměstí v Nových Benátkách, kde promluvili okresní tajemník J. V. Bayer a starosta František Pasecký. Následoval průvod občanů do Obodře a do Starých Benátek provázený nadšeným zpěvem, provoláváním protirakouských hesel a strháváním rakouských orlic z veřejných budov. Po návratu na náměstí se ujal slova L. Hrdina a v dlouhém oslavném projevu přivítal vytouženou svobodu. Všichni jmenovaní spolu s dalšími osobnostmi regionu pak jako členové Národního výboru převzali 31. října správu okresu i města a podrželi si ji až do jmenování řádných správních orgánů 21. prosince 1918.

Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31    
všechny akce
Dlouhodobá předpověď počasí
Panorama foto
Psi utulek
Ztráty a nálezy
Benátecký čtyřlístek
Benátecký čtyřlístek


Spolupracujeme
s partnerským
a informačním střediskem

Zlatý pruh Polabí


Jsme členy
Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska (SHS ČMS)